Kapitola 3: LÉČKA

Uháněli lesem cestou necestou. Ještěrky ostatně moc dobře věděly, kam mají běžet. Ťunťa už  na svých bedrech pořádně pocítila, že z chlapce nebude bůhvíjaký  jezdec a snažila se proto nazatáčet moc zprudka. Kvůli tomu ale musela běžet pomaleji a za chvíli s Nikitou nabrali pořádné zpoždění. Matěj s Čiperkou zmizeli někde ve předu v trávě a Nik tak jel nějakou dobu úplně sám. Najednou přímo před ním vzplanul pod jedním z keřů ohníček. Někdo mu odtud rukou dával znamení, aby přišel blíž. Chlapec zlehka přibrzdil a poznal burdybáče.  

„To už jsme tady?“ zavolal. Matěj souhlasně přikývl. 

„Stůj!“ přikázal Nikita Ťuntě a přitáhl opratě, ale ještěrka se vzepjala na zadní  a kategoricky odmítala splnit příkaz. „Co to děláš?! Já  potřebuju slézt!“ zakřičel Nik, nakonec mu ale nezbylo nic jiného než seskočit za jízdy. 

Matěj dal prstem před pusou Nikovi znamení, aby byl potichu a zavedl ho do houští. Vzduchem se rozlinul osobitý pach močálu a za chvíli už jim pěkně čvachtalo pod nohama. 

„Kam jdeme?“ zeptal se chlapec šeptem, ale ušatec jenom ukázal před sebe. Přebrodili mělký potok a za necelých deset minut se dostali na zcela pustou lesní mýtinu. Dokonce ani tráva na ní nerostla. V blízkém houští něco zašustilo a najednou z něj vylezlo pět ňavků! Byli to ti ze „Tří žaludů.“ 

„Matěji, je to léčka! Rychle pryč!“ zakřičel Nikita, popadl burdybáče za ruku a vlekl ho zpátky k potoku. V tu chvíli ale s hrůzou zjistil, že drží v ruce ptačí křídlo! Burdybáč se mu měnil přímo před očima: nos se mu protáhl do dlouhého ostrého zobáku, chundelaté tělíčko bleskurychle obrůstalo peřím. Za několik sekund už se na chlapce díval sup mrchožrout. 

„Jak jsi to mohl udělat?“ zašeptal zoufale Nik, ale pták jenom otevřel zobák a divoce se zachechtal. Ňavkové se k němu přidaly. 

Chlapec se polomrtvý strachy vrhnul k vodě. Byla úplně ledová, ale uprchlík si toho ani nevšiml. V zádech cítil dech pronásledovatelů. Někdo ho chytil za ramena, Nikitovi se ještě podařilo vytrhnout, jeho šíje se ale stačili dotknout něčí chladné rty. Chlapcovy pohyby se zpomalily, obrysy předmětů se mu začaly rozpíjet. „Tak takhle tedy vysávají síly,“ pomyslel si malátně Nik, podlomily se mu nohy a uprchlík se zhroutil obličejem do vody. Něčí ruce se opět dotkly jeho ramenou, jiné ho vzaly za nohy. Jedny táhly dopředu, druhé dozadu. Najednou začala voda v potoce prudce stoupat. Malý potůček se během jediného okamžiku proměnil v rozbouřenou řeku plnou trávy a listí. Vzadu byl slyšet jekot a klení ňavků, k rukám, jež držely chlapce za ramena se přidaly ještě jedny a pak další a všechny ho společně táhly dolů. Nikita se začal dusit a ztratil vědomí. 

 

***

 

Probral se ve velké místnosti. Z okolních stěn vycházelo příjemné nazelenalé světlo. Později se ukázalo, že stěny byly ze skla, přesněji z křišťálu. Křišťálová byla i podlaha a strop. To všechno bylo vykládané roztodivnými vyobrazeními rostlin a ryb.

Nikita ležel na měkké posteli přikrytý načechranou peřinou z vodních řas, vedle něj stál na stole orosený džbán čisté vody. Dveře do vedlejší místnosti byly pootevřené. 

„Jak jste ho sem mohli přitáhnout?!!“ rozčiloval se hluboký mužský hlas. „To je ŽIVÉ  lidské dítě, navíc je to CHLAPEC! Zapomněla jsi, že v našem paláci mohou být jenom dívky? Chlapci sem nesmějí, ani utopenci ne!“ 

„Utopenci?“ zbledl Nikita. 

„Taková nezodpovědnost!“ pokračoval hlas. „A co ta rvačka s ňavky?! Co kdybych nepřišel včas a neprotrhl bobří hráz? Kdybych nespláchl celou tu chamraď  do močálu?! Mohlo se stát cokoliv - vždyť jsou to lumpové! Nechápu, proč je Paní v našem lese vůbec trpí. Myslela jsi vůbec na sestry? Vždyť jsou ještě úplně malé!“ 

„Otče, sestry mi přišly samy na pomoc,“ začal se tiše ale naléhavě omlouvat melodický  ženský hlas. „Ten chlapec... Nemohla jsem ho nechat napospas ňavkům. Přišel mi na pomoc, když mě U tří žaludů jeden z těch chuligánů obtěžoval. Jenom díky němu jsem se odtamtud nakonec dostala.“ 

„Nikdy se mi tvoje práce v té  hospodě nelíbila. Potuluje se tam všelijaká chátra,“ ozval se znovu, už trochu smířlivěji, mužský hlas. „Kde se tam vůbec vzalo dítě?“ 

„Netuším,“ odpověděla rusalka - zachráněná zpěvačka ze „Tří žaludů“. „Teď už chápeš, proč jsem ho tam nemohla nechat?“ 

„Stejně z toho nebude nic dobrého. Navařilas pěknou kaši a já abych jí teď snědl,“ ztěžka si povzdechl muž. 

Nikita byl tak slabý, že neměl ani sílu se pořádně vylekat, ačkoli by to nebylo od věci. Přes průhlednou stěnu dobře viděl, že mužský hlas patří gigantickému muži s obrovským ještěřím ocasem a kožovitými křídly. Ale čím více se přibližoval ke dveřím, tím více se zpěvaččin otec zmenšoval. Měl dlouhé světlé, trochu nazelenalé vlasy a průzračně jasné zelené oči. Na sobě měl něco jako dlouhou vestu přepásanou zlatou šňůrkou. 

„Tak co, už ses vzpamatoval?“ zeptal se vládce křišťálového paláce a dal chlapci ruku na čelo. Nik se pokusil posadit. 

„Jen lež,“ zastavil ho příchozí. „Ňavkové ti dali pořádně do těla. Moje dcery hned přinesou léčivý odvar. Představíme se? Já jsem vodník.“ 

Nikitovi poklesla čelist. 

„Opravdický vodník? Z pohádky?“ dodal zmateně Nik a svého návštěvníka tím upřímně rozesmál. 

„Ne, z jezera,“ odpověděl. „A kde ses tady vzal ty? A žádné lhaní!“ 

Nik neměl ani v nejmenším zájem Matěje krýt. „Ubohý zbabělec! Podlý zrádce!“ přemýšlel zamračeně. „To by mě zajímalo, co mu ňavkové slíbili za to, že zradí kamaráda? Jsem pro něj vůbec  kamarád?..“ Rusalčin otec se navíc díval tak přísně, že chlapec ani neměl odvahu zalhat. Pověděl, jak to všechno bylo. 

„Tak je to tedy“ pronesl zamyšleně vodník a vzal se stolku džbán. Udělal nad ním rukou několik krouživých pohybů, něco zamumlal a povrch vody pokryla mlha. Za několik vteřin se hladina opět vyjasnila. Nikitův zachránce se zadíval do nádoby, souhlasně zabručel a podal ji dítěti. 

„Podívej, je to tvůj burdybáč?“ 

Nik nahlédl do džbánu a strnul: hladina vody se proměnila v tekuté filmové plátno, na kterém Matěj na Čiperce pečlivě prohledával trsy trávy podél potoka. Za ním cupitala Ťunťa. 

„Je,“ procedil chlapec. 

„Lado!“ zavolal vodník. Do místnosti vzápětí vstoupila Nikitovi dobře známá rusalka. Povzbudivě na něj kývla a spiklenecky mrkla. „Přiveď co nejrychleji tohohle,“ ukázal vodník na ušatce. 

Neuběhla ani minuta když se v Ladině doprovodu objevil úplně promočený a pořádně  dopálený burdybáč. 

„Pročpak se, slečno, vrháte na spořádané burdybáče?“ rozčiloval se. „Stojím si na břehu, nikomu nic nedělám a najednou šup a jsem na dně. Žádné „Dobrý den“, nebo „Promiňte“, v tu chvíli Matěj zahlédl Nikitu a rázem se rozzářil: „Tak tady jsi! A já tě celou noc hledám v keřích.“ 

Nikita se rozčilením skoro zakuckal. 

„Zrádče,“ procedil. „V noci ti to nevyšlo, tak jsi mě chtěl ňavkům předhodit ve dne? Nemáš kousek svědomí. Ale abys věděl - bez boje se nedám.“ 

„Cože?!“ vytřeštil na něho ušatec svoje obrovské oči. „Nikomu jsem tě předhodit nechtěl.“ 

„Jak to že ne! A kdo mě lákal, abych šel za ním? A kdo lhal, že se nemůže proměnit v ptáka a šup! promění se v supa?“ 

Mužíčkovy oči vzteky potemněly, až byly úplně fialové. 

„V supa říkáš?“ syknul. „Tak teď už je mi to jasné! A já si hlupák vyčítal, že jsem tě k ještěrce  nepřivázal. Myslel jsem, žes někde po cestě spadl. V našem světě ničemu nerozumíš, tak koukej poslouchat druhé! Burdybáčové se v supy nemění, jenom v sovy, kohouty, nebo kocoury. Dokonce i Ťunťa poznala, že ten pod keřem jsem nebyl já. Nechtěla tě přece nechat sesednout? Bylo to tak?“ 

„Tos nebyl ty?“ zarazil se Nik. „Ale kdo?“ 

„Blud! Napálil tě! Pekelná  lesní havěť. Může se proměnit v co se mu zlíbí. Nejdřív člověka vyslídí a vezme na sebe podobu jeho kamaráda, nebo krásné ženy. Pak ho zavede do bažin a buď ho okrade, nebo mu natluče.“ 

„Můžu se vmísit do vaší přátelské  debaty?“ zeptal se se zjevným úsměškem vodník. Nikita i burdybáč sebou trhli. Zapomněli, že nejsou sami. „Děkuji, žes nás poctil návštěvou, Matěji. Nechceš mi náhodou něco vysvětlit? Jak se tohle dítě dostalo do našeho lesa?“ 

Ouvej, chlapec se nedozvěděl nic nového. Ušatec ho skutečně nemohl proměnit zpátky. Jak se ukázalo, ani sám vládce křišťálového paláce nevěděl, jak zvětšit člověka. Burdybáčové nepatřili k původním obyvatelům lesa. Jejich kouzla se podstatně lišila od těch, kterými vládli „místní“. Zbývalo jediné – navštívít Paní. 

Trvalo dva dny, než se Nikitovi vrátily síly. Chlapec celou tu dobu prospal. Nic nejedl, ale lačně  pil horký bylinný odvar, který mu Lada každé  dvě hodiny nosila. Nápoj byl lahodný, voněl mátou a medem, dokázal krásně zahřát a zavíraly se po něm oči. Matěje viděl jenom za průhlednou stěnou. Burdybáč se urazil. 

„Zbytečně se na něj zlobíš,“ káral ušatce dobrosrdečně vodník. Už po dva večery spolu hráli šachy v hlavním sále paláce. Od ostatních pokojů se lišil tím, že ryby za jeho stěnami neproplouvaly jen tak kolem, ale předváděly okouzlující tanec. „Odkud mohl znát bludovy hanebné fígle?“ 

„Řekl jsem Ťuntě jasně,  že ho má odvézt domů,“ nemohl se stále uklidnit mužíček. „Kdybych ho chtěl předhodit ňavkům, mohl jsem to udělat rovnou „U tří žaludů.“  Jak mu vlastně je? Mně je to srdečně jedno, ale když už jsem slíbil, že ho odvedu domů.“ 

Vodník se pousmál. Jsou legrační  tihle burdybáčové. V lese všichni dobře vědí, jak jsou k lidem připoutaní. Proto taky hromadí ve svých domech různé harampádí - panenky, plyšové hračky, autíčka, míče. To všechno přitom získávají s nasazením vlastního života. Ale jakmile se o tom někdo zmíní, každý burdybáč s trochou sebeúcty se začne hned zuřivě bránit. Co se asi stalo mezi nimi a lidmi? Podle kouzelnických měřítek navíc docela nedávno - asi před dvěma sty lety. Právě tehdy se tihle maličcí lidičkové objevili na kraji lesa se svými botami. Byl na ně žalostný, a přitom hrozně směšný pohled. Stovky bot, střevíců, papučí, dokonce dětských bačkůrek vyrovnaných do řady. Z každé trčel ušatec tak vypelichaný, že byl skoro lysý, s párem obrovských smutných očí. Až teď, když se v lese trochu zabydleli, mají zase huňatý kožíšek. Vodníkovy úvahy přerušil tichý dětský hlas: 

„Promiňte, hledám Ladu.“ 

„Tak už jsi zase Jura,“ pronesl s úsměvem domácí pán a prohlížel si Nikitu stojícího u dveří. „Tvoje Lada je v práci. Máš hlad?“ 

„Hmm“ 

„Něco ti přinesu.“ 

Vodník vyšel ze sálu a nechal dva bývalé kamarády o samotě. Nik provinile přešlapoval z nohy na nohu, ale pak rychle přistoupil k chundeláčovi a odhodlaně mu podal ruku: 

„Mír?“ 

„Mír“ zabručel mužíček a spadl mu kámen ze srdce.