Kapitola 2: HOSPODA U TŘÍ ŽALUDŮ

 

Přišel k sobě až když na něj ušatec šplýchnul ledovou vodu z náprstku velikosti vědra. „To je všechno jenom zlý sen,“ zadoufal na chvíli chlapec, ale voda byla tak studená, že ho rychle zbavila pochybností. Nespal.

 

„Už ses vzpamatoval?“ zavrčel mužíček. „Na, napij se. Snad se ti uleví.“

 

„Vy jste čaroděj?“ zeptal se Nikita a zaplavila ho vlna zoufalství.

 

„Ne, ale krapet tomu rozumím. Umím zmenšovat, zvětšovat, rozdělat oheň… Panebože, komu to tady všechno vyprávím? Vždyť je to ČLOVĚK“! Zavrtěl rozhořčeně hlavou chlupáč a vydal se k porostu pampelišek, za kterým byla vidět gigantická teniska.

 

„Kam jdete?“ oživnul Nik.

 

„Pojedeš se mnou,“ zabručel burdybáč a začal si energicky upravovat svoji krátkou plátěnou vestu s třemi naprosto různými zářivými knoflíky. „Tak jak seš, v kostýmu. Řeknu, že jsi můj vzdálený příbuzný, trochu podivín.“

 

Ozvalo se cvaknutí a špička tenisky se otevřela. Vykoukly z ní dvě škaredé zelené hlavy s vypoulenýma očima, jedna větší a druhá menší.

 

„Dinosauři!“ vydechnul Nikita. „Ale ti přece vyhynuli…“

 

„Copak ti přeskočilo?“ rozčílil se ušatec. „To jsou ještěrky, obyčejné ještěrky.“

 

„Veliké jako kůň?“ zeptal se nedůvěřivě chlapec.

 

„A jak jsi teď asi velký ty, co?“ odseknul mu burdybáč posměšně. „Jinak, mně říkají Matěj. Umíš jezdit na koni?“

 

„Ne,“ přiznal popravdě Nik.

 

Matěj obrátil s povzdechem oči v sloup a vydal se do tenisky pro sedla. Ta byla stejně podivná jako samotní „koně“: dlouhá a vysoká, s trojitým upevněním a místem na zavazadla vzadu za jezdcem. Burdybáč přivázal pevně Nikitu k sedlu měkkými řemínky.

 

„To je Čiperka,“ představil mužíček svoji ještěrku, „a ta tvoje se jmenuje Ťunťa. A moc se neofrňuj. Ťunťa strčí v běhu leckoho do kapsy. To jméno má, protože to je hrozná dobračka. Mám ji odmala, vlastníma rukama jsem ji vypiplal.“

 

„Ale jak na ní mám jet? Vždyť ani nevím kam…“ zeptal se bojácně Nikita a v rukách svíral dlouhé opratě.

 

„Sama tě povede. Ty si jenom pamatuj, že jedeme do hospůdky U Tří žaludů. Trochu tam svlažíme hrdlo a pobesedujeme o tom, co budeme dělat dál. Už mi z toho všeho jde na mou duši hlava kolem. A hlavně po cestě s nikým nemluv, rozumíš?“

 

Chlapec pokýval hlavou, ale uvnitř se celý třásl. Zhluboka se nadechl a pokusil se svůj strach překonat.

 

„Tak tedy jedem. Ke Třem žaludům!“ poručil Matěj Ťuntě a Čiperce a ty vyrazily tak překotně, že kdyby nebyl Nikita přivázaný, určitě by vyletěl ze sedla. Jízda na hbité ještěrce nebyla vůbec lehká. V prudkých zatáčkách se Ťunťa skoro dotýkala ocasem hlavy. Jezdec si navíc musel zvyknout na šílenou rychlost a bleskurychle uhýbat stéblům trávy, ostrým jako břitva, která visela nad cestou. Ještěrčí tlapky bubnovaly rychle o zem, až se zvuky kroků slévaly do stejnoměrného dunění.

 

„Tak, a  jsme tady,“ houknul burdybáč a zastavil u dubu.

 

I ta nejnižší větev byla pro Nikitu vysoko v nebesích. U kořenů gigantického stromu zela dutina. Matěj se k ní vydal rázným krokem. To, co Nik uvnitř uviděl, vypadalo úplně jako scéna z nějakého filmu. Na okrouhlém jevišti, tedy na velkém ohlazeném pařezu, zpívala dívka s dlouhými světlými vlasy a mandlovýma smaragdovýma očima. Melancholicky se probírala strunami nástroje vyrobeného z půlky žaludu, který vzdáleně připomínal kytaru. Sál zdobily svatojánské mušky, které přelétávaly do rytmu hudby z místa na místo. Na každém stole stál ztrouchnivělý kus dřeva a vydával příjemné mihotavé světlo. Nikita to všechno sledoval jako očarovaný. Měl pocit, že v životě neslyšel nic krásnějšího než její hlas. Jako ve snu  vykročil ke zpěvačce.

 

„Přeskočilo ti?“ zlostně mu zašeptal do ucha burdybáč. „Tos nikdy neviděl rusalku?“

 

„Neviděl,“ vypravil ze sebe Nik a pomalu se vzpamatovával. „A neměla by mít rybí ocas?“

 

„Já se z tebe zvencnu,“ zaúpěl Matěj a rázně táhnul chlapce k volnému stolku v zadním rohu. „Samozřejmě že ne. Ocasy nosí zahraniční fintilky, ale u nás Slovanů se na rusalku promění ty, které se utopily. A už jsi snad někdy viděl utopence s rybím ocasem? Tak vidíš“

 

Najednou se vedle nich objevil číšník, jako by vyrostl ze země. Byl to tmavý člověk se zahnutým nosem, červenýma očima, malými růžky, psími tlapami a paznehty na prstech, kolenou i loktech. Měl na sobě kazajku s krátkými rukávy a úzké kalhoty.

„Co račte?“ zeptal se bez dlouhých průtahů a úkosem se podíval na medvídka.

 

„Pohár pořádně řízné medoviny a kalíšek ranní rosy.“

 

„Ranní není, už máme jenom večerní,“ zabručel číšník.

 

„Tak tedy večerní,“ nechtěl se hádat burdybáč a rohatý zmizel.

 

„A-a-a to je kdo?“ zašeptal vystrašeně Nikita a hltal očima prázdné místo, kde stál ještě před okamžikem číšník.

 

„Čert,“ odvětil ušatec jakoby nic. „A támhle jsou další dva, akorát opilí.“

 

U stolku vedle stěny pochrochtávali dva rohatí lumpové, pokrytí zrzavou srstí.

 

„Hospoda U tří žaludů,“ začal vysvětlovat Matěj, „je výjimečné místo v našem lese. Sem můžou přijít všichni, dokonce i ti nejúhlavnější nepřátelé a nemusejí se bát, že tady na ně někdo zaútočí. Do dubu je vloženo mocné kouzlo. Sama Paní v tom má prsty. Proto jsou si tady všichni rovni. Vidíš toho starce s plnovousem v bílé košili a bílých kalhotech? To je čugajstr, loví ňavky. Dokáže se zvětšit tak, že je vysoký jako smrk. Vykope jámu, přikryje se listím a čeká, až přijde ňavka. A potom tááákhle vyskočí a přetrhne ho na dva kusy.“

 

Chlapec se otřásl.

 

„Proč je tak surový?“

 

„Ale prosím tě! Kdyby nikdo nedržel ňavky na uzdě, tak to v lese nebude k vydržení. Jsou jenom pro zlost. Vysávají z lidí život jako mlíko, dokonce i z dětí. A doktoři potom léčí a léčí, ale nadarmo. Lidi se dál ztrácejí přímo před očima, až dokud neumřou. Ňavkové se zatím nadpřirozeným bytostem vyhýbají, ale myslím, že ne nadlouho. A navíc, tam kde si zatancují, navěky tráva neroste. Čugajstři to jenom málokdy řeší takhle radikálně, ale bez nich by nám bylo ouvej. Ňavkové jsou tááámhle. Podívej se tam, ale opatrně.“

 

Burdybáč ukázal na skupinku dobře se bavících mladíků u barového pultu.

 

„Obyčejní chlapi, nic zvláštního,“ začal Nik, ale pak se zarazil. Jeden z nich se k němu právě otočil zády a pod tenkou košilí mu prosvítaly obnažené vnitřnosti! Bylo krásně vidět, jak mu jícnem klouže dolů chleba, který právě snědl. Nikitovi se udělalo špatně. Čert se s pohárem večerní rosy objevil právě včas.

 

Chlapec nikdy nepil nic lepšího. Voda byla lehká a naplňovala ho zvláštní svěžestí. Každá kapka měla jinou příchuť: máku, máty, medu. Myšlenky se mu rázem rozjasnily a hosté U Tří žaludů už nevypadali tak děsivě jako předtím. S každým douškem do sebe Nik nasával kouzlo tohoto místa.

 

Po několika doušcích medoviny se ulevilo i burdybáčovi.

 

„Hlavně se ničeho neboj. Dostaneš se domů celý a bez jediného škrábnutí. Máš slovo burdybáče! Něco vymyslíme…“ dodal už docela jiným tónem.

 

„Co vymyslíme?“ začal se zajímat Nikita.

 

„Rozumíš, odnesl jsem tě daleko, a zpátky nám to nějakou dobu potrvá. Byla to výjimečná noc. Úplné zatmění měsíce. Za takových nocí je možné všechno a my burdybáčové jsme přeplnění magií. Máme tolik sil, že se nestačíme divit. Proměnil jsem se na sovu a vydal se do velkého města. Říkal jsem si, že lidi možná zas vymysleli něco nového. Třeba můj soused má televizi přes celou stěnu, japonskou,“ zaleskly se ušatci vzrušením oči. „Taky ji našel pod postelí. Ve vašem světě není větší než lidská dlaň, ale pro nás… rozumíš.“

„Takže vy všechno zmenšujete, jak potřebujete,“ poznamenal Nik.

 

„Všechno ne a jak potřebujeme taky ne,“ povzdechl si s lítostí burdybáč, „moderní technika se vůbec těžko zmenšuje. Člověk si nedá pozor a šup, čip je pryč, zmizí. I beztak jsou titěrné. Upřímně řečeno, z takového čarování se jeden pěkně unaví. Nebo dokonce onemocní. Ale obvykle pod postelemi nic velkého neleží.“

 

„Ale já jsem přece velký!“ rozzlobil se chlapec.

 

„To jsi,“ souhlasil neochotně chundeláč. „Vždyť ti říkám, bylo zatmění. Tebe jsem zmenšoval tolikrát, že to se mnou málem praštilo. Ach jo, měl jsem se nejdřív pořádně podívat… Teď už nic nenadělám.“

 

„A určitě mě dokážete zase zvětšit?“ zeptal se Nikita a byla v něm malá dušička.

 

„Víš co, budeme si tykat,“ navrhnul mužíček a loknul si medoviny. „Teď nemůžu vůbec nic, ani na sovu se neproměním, i když normálně to dělám levou zadní. Vyčerpal jsem všechny síly. Člověka jsem navíc zmenšoval poprvé v životě. Ještě že to všechno tak dobře dopadlo. Máš plomby?“

 

„Ne,“ podivil se nad otázkou Nik.

 

„Díky bohu. Živé a neživé se zmenšuje různě. Plomba by ti klidně mohla roztrhnout zub. A navíc zvětšovat neživé můžeš kdy chceš, ale živé jenom za úplňku.“

 

Nikita nervózně polknul.

 

„Takže, tak to je…“ mužíček zamyšleně usrknul medoviny. „Stejně se kvůli tobě budu muset poradit s Paní. Možná, že zná nějaké trochu bezpečnější zaklínadlo.“

 

„Kdo je to ta PANÍ?“ zeptal se nesměle Nikita.

 

„Vládkyně našeho lesa, jeho duše a ochránkyně. Jenom ona rozhoduje o tom, kdo tady zůstane a kdo ne. Burdybáčové vlastně nejsou zdejší. Dřív jsme žili na vesnicích a ve městech, ale pak jsme se rozhodli přestěhovat blíž přírodě,“ ušatec se zavrtěl na židli, jako by řekl něco, co neměl. „Paní nám dovolila tady zůstat pod jednou podmínkou: lidi nikdy nesmějí vyslídit, kam se ztrácejí jejich věci. To znamená, že za hranicemi lesa si musíme dávat obzvlášť pozor.“

 

„A v lese si člověk pozor dávat nemusí?“ podivil se Nikita.

 

„Ne,“ usmál se mužíček, „tady působí ochranná magie.

 

„Jaká?“ nechápal chlapec.

 

„Prostě ochranná,“ vysvětlil burdybáč. „Vy, lidi, tenhle les skoro nevidíte.“

 

„Jak to že „nevidíme“? Odporoval chlapec. „Vždyť je na všech mapách! A určitě sem chodí houbaři…“

 

„Jenom málo, a co tady taky můžou vidět?“ zašklebil se výsměšně ušatec. „Nebo jsi snad slyšel, že by někdo narazil na rusalku? Nebo na burdybáče? To tak!“

 

Kolem nich proplula zpěvačka a ladně se pohupovala v bocích. Jeden ňavka, který už byl trochu v náladě, spiklenecky mrknul na svoje kamarády, vstal od stolu a vydal se za ní. Najednou se na konci sálu ozvaly pronikavé hlasy a potom zvuk rozbíjejícího se nádobí doprovázený srdceryvným dívčím nářkem. Všichni strnuli a zadívali se tam, kde zřejmě začínala rvačka. Mladík držel vzpouzející se krasavici pevně za ruku, a ta po něm ze zoufalství vrhala vším, co měla po ruce. Jinými slovy vším, co stálo na nejbližším stolku zrzavých čertů. Ti už se naštěstí namazali jak zákon káže a klidně pochrupovali na podlaze.

 

„Jdeme odsud, s ňavky nejsou žerty, „zašeptal burdybáč, popadl Nikitu za ruku a vlekl ho k východu. K pranici už se sbíhali výtržníkovi kamarádi.

 

„Neblázni,“ rozčílil se Nik. „Vždyť jí nikdo nepomůže. Takhle se lidi nechovají.“

Vytrhnul se a tryskem se rozběhl k místu, kde naříkala nešťastná zpěvačka. Chlapec nejdřív vůbec netušil, co udělá, ale najednou se mu rozsvítilo. Doběhnul a celým tělem nalehnul na ruku ňavky držícího rusalku. Sprosťák heknul a překvapením pustil svoji oběť. Ta neztrácela čas a vrhla se ke dveřím. Ňavkové se s divokým hýkáním pustili za ní a cestou popadli i Nika. Táhly ho jako štěně a vůbec jim nevadilo, že chlapec zoufale kope, škrábe a dokonce kouše.

 

„Ne tak rychle, mládeži, ne tak rychle!“ ozvalo se mu najednou nad hlavou a Nik uviděl, že východ z hostince zatarasili dva lidé, čugajstr a muž kolem pětatřiceti let s hlubokýma modrýma očima. Stařec si nerušeně vyhrnoval rukávy a neznámý se drsně pousmál. Chlapce mrštili pod stůl. Začala nelítostná rvačka. Modrooký měl zjevně pěstní souboje v malíku. Rána a jeden ňavka odletěl na opačný konec sálu. Druhý chuligán se skácel k zemi pod úderem čugajstrové sukovice. Ňavkové se ale rychle zorientovali, semkli se do půlkruhu a začali ho pomalu svírat, aby svoje nepřátele vytlačili za práh „Tří žaludů“. „Ten modrooký se pere jako profesionál! Ale kde se tady vzal odborník na bojová umění?“ stihl si ještě pomyslet Nik, když v tom ucítil, jak ho někdo táhne pryč.

 

„Pohni sebou,“ šeptal mu do ucha burdybáč a táhl ho za barový pult. Za několik sekund už vyskočili zadními dveřmi ven.

 

„Do sedla a hybaj odsud,“ nepřestával rozezleně šeptat Matěj a skoro násilím strkal Nikitu na Ťunťu. „Jsou s tebou jenom potíže. Proč jsi tam vůbec lezl? Chtěl sis hrát na hrdinu? Tihle ňavkové tě mohli ulechtat k smrti, než bys řekl švec. Proč jsem ti asi vysvětloval, jak jsou nebezpeční? Teď už mají určitě spadeno i na mě.“

 

„Ale maminka říkala, že by se mělo dívkám v takových situacích pomáhat,“ vyhrknul Nikita, ale hned se zarazil. Zvláštní věc, doma mu šly maminčiny přednášky vždycky na nervy, ale tady na ně vzpomínal skoro na každém kroku. Úzkostí se mu sevřelo hrdlo. Jak rád by se teď dostal za maminkou. I kdyby musel vytrpět hroznou scénu: „Kde jsi byl!? Víš, jakou jsem měla starost?!“

 

„Maminka tohle, maminka tamto,“ dráždil ho burdybáč. „Tak co, sedíš pořádně? Jedem!“

 

Dvě ještěrky zmizely v křoví jako zelené blesky. Vdáli se ozvalo táhlé vlčí zavytí.