Kapitola 11: VELKÁ PORADA

Lada, v doprovodu Barbory a svého otce vstoupila do paláce otvorem ve skále, který tu zůstal po poslední návštěvě Evžena a jeho čeládky. Chvíli si zamračeně prohlíželi místo, kde se ještě před nedávnem třpytila drahocenná koule, jejíž povrch byl tvořen bezpočtem drobných krystalických šupin, z nichž každá nesla vyryté runové zaklínadlo. Některé runy byly dílem členů rady, kvůli jiným bylo zapotřebí pomoci kolegů z jiných lesů.

Tolik práce a teď je všemu konec! Křišťál nadobro zmizel. Nad Pramenem přátelství zavládlo tíživé ticho. Jako první protrhl mlčení vodník.

 

„Jak jste jen mohla dopustit, aby k tomu došlo?“ rozčiloval se. „Kam že se to dívali duchové jeskyň? Už jsem Vám několikrát říkal, že Váš palác potřebuje zvýšenou ochranu. Nedala jste na moje slova a tady to máte!“

 

Paní byla na podobné výčitky připravená a nehnula ani brvou.

 

„Jsem přesvědčena, že mezi sebou máme zrádce,“ sdělila s klidem v hlase, ale obsah jejích slov na ostatní zapůsobil jako blesk z čistého nebe.

 

„To není možné!“ vykřikly jednohlasně Lada a Barbora.

„I kdyby tomu tak bylo, snadno by se prozradil, „pravila rusalka vzrušeně. „Voda je urychlovačem magie. Stačí pár zaklínadel a máme ho.“

 

Paní sevřela rty do tenké čárky a zavrtěla hlavou. Dívky se zarazily.

 

„Snad si nemyslíte, že už jsem se o to nepokusila?“ S námahou skrývala Paní své podráždění. „Prohledala jsem vše, co se prohledat dalo, vodu, zem, vzduch a dokonce i oheň. Ale žádné stopy po zlé magii jsem nenašla.“

 

Voda v prameni na stole se náhle začeřila a na hladině se ukázala zelená tlamička žáby-vrátné.  

 

„Paní, jde kvááám Ivan.“

 

„Ať vstoupí,“ poručila Paní úsečně. „V  poslední době nenosí nic než špatné zprávy…“

 

Do sálu vstoupil mladý, ale velmi ohyzdný muž. Chudák měl jednu nohu kratší a pod levou lopatkou velký hrb. Jeho živé, trochu vypoulené oči kontrastovaly s nehybným obličejem, jehož strnulost byla následkem prodělané obrny lícního nervu. Rodiče odložili Ivana přímo v porodnici a v dětském domově ho také neměli v oblibě. Byl proto nejšťastnější, když mohl dělat hajného a mít tak důvod držet se dál od lidi. Při jedné z pravidelních obchůzek svého revíru si mladík všimnul, že v rybníku něco čvachtá a zoufale kňučí. Vyběhl na břeh a uviděl zavázaný pytel, jehož obsah vydával ony srdcervoucí zvuky. Zřejmě se někdo chtěl štěněte zbavit a rozhodl se jej utopit. Ivan zapomněl, že neumí plavat a bez váhání skočil za pytlem do vody. S velkými potížemi se mu povedlo pytel rozvázat a štěně vypustit. Sám se ale začal topit. Šťastnou shodou okolností celou tu událost pozorovala Paní. „Je sice škaredý, ale duši má dobrou!“ říkala si v duchu, zatímco zachraňovala smolařského hrdinu.                

 

Odehrálo se to začátkem zimy. Mladík promrznul na kost a nalokal se vody. Brzy na to ho skolil ošklivý zápal plic. I přesto, že měl smrt na jazyku, dokázal sem tam nakrmit i zachráněné štěně. Paní chudáka několik dnů pozorovala v kouzelném zrcadle a doufala, že si aspoň zavolá sanitku. Brzy ale napadl metr sněhu a bylo jasné, že i kdyby chtěl, žádná pomoc by se k němu nedostala.  Nemohla už jeho utrpení déle sledovat, a tak se rozhodla porušit všechna pravidla a odnesla blouznícího do svého paláce, kde jej během několika dnů vyléčila. Ivan se od té doby stal jediným smrtelníkem, který věděl o tom, kdo jsou praví obyvatelé lesa.

 

„Tak co je u nás špatného?“ zeptala se čarodějka s ironií v hlase a pokynula mu, aby se připojil k přítomným.

 

„Komise tu bude už zítra,“ zaskřehotal.

 

„To nemyslíš vážně?“ zhrozila se čarodějka. „Ach, Bože! Vždyť stále ještě nemáme plán na to, jak dostat krystal na své místo!“

 

„Vy… Už víte kde je?“ Ivan zůstal stát s otevřenou pusou.

 

„Představ si, že ano! Během krátké doby, co jsme se neviděli, se dost věcí změnilo.“

 

 „Tak proč nám nic neřeknete?!“ zakřičel vztekle vodník. „Jsme starostí celí bez sebe a vy tu klábosíte jako v kavárně!“

 

„Ano! Vím kde je křišťál!“ odpověděla Paní, a při tom ji zlověstně zablesklo v očích.“ Nebude ale tak snadné se k němu dostat. Původně jsem si myslela, že máme co do činění s jedním hlupákem, který někde z prostořekosti prozradil místo, kde je ukryt krystal, ale teď to podle všeho vypadá na to, že čelíme organizované skupině banditů, kteří chtějí zničit náš les. Verzi obyčejné loupeže můžeme podle všech důkazů rovnou vyloučit“.

 

Po tomto šokujícím prohlášení zůstali všichni přítomní stát jako opaření.

 

„Vypadá to, že ten darebák šel najisto. Přesně věděl, kde má tu skálu odpálit. A nejen to! Na místě kde krystal ukryl, nechal vykouzlit magickou ochranu! Na jazyk se tedy krade logická otázka: „Proč?!“ Proč by to dělal, kdyby nebyl informován o tom, že křišťál v sobě skrývá magickou moc, a že se o něj nebudou zajímat ani tak lidé, ale především jeho původní majitelé?

 

Barbora zděšeně hleděla na Ladu a ta zase zoufale hledala odpověď v očích svého otce. Ten ale jen bezradně rozhodil křidla.

 

„Jak jste se dozvěděla, kde se ztracený křišťál nachází?“, opět přerušil napjaté ticho vodník.

 

Paní dvakrát tleskla a uprostřed sálu se objevil Nikita s burdybáčem. 

 

Během pár minut převyprávěla dvojice společnosti svoje zážitky.

 

„Do čerta!“ plácla se vší sílou do čela Barbora. „Vždyť jsem to já, husa pitomá, cítila, když si ke mě ten chlap přišel pro medicínu. Vždyť měl od pohledu máslo na hlavě. Měla jsem toho ničemu uškrtit na místě vlastníma rukama! Místo toho jsem ho jen vyrazila z chalupy!“

 

Překrásný Barbořin obličej se zkroutil nenávistí. V očích ji zaplála nebezpečná zelená světélka, řezáky se jí prodloužily a tvář nabrala mrtvolně bledou barvu.

 

Tu se ozvalo PRÁSK a uprostřed sálu stanul čert. Byl to číšník od Tří žaludů.

 

„Náš podnik přichází s novou službou! Rozvoz jídel do domu! Co si budete přát?“ Odříkal firemní slogan s obvyklou apatii někoho, kdo ho už pronesl nesčetněkrát.

 

„Zmiz!“ Vybaflo najednou pět hlasů.

 

Mavka se leknutím dala dohromady a čert se mezitím, s uraženou nonšalancí nadutého číšníka z pětihvězdičkové restaurace, rozptýlil ve vzduchu.  

 

„Už mi s tím svým „séérrvisem“ lezou na nervy,“ řekla Lada otráveně.

 

Když tu Barbora vykřikla. „Počkat! Na něco jsem přišla! Půjdu za tím bídákem a nabídnu mu léčivou masáž s minerálním olejíčkem. Vždyť mě o to sám žádal.“

 

„To nepůjde,“ zamračila se Paní. „Dům je chráněn zaklínadlem proti vší magii. Nedostaneš se tam.“

 

„A co když ho vylákám ven?“ zkusila to ještě dívka.

 

„Skvělý nápad!“ poznamenal jedovatě vodník. „Ty si myslíš, že hned na první rande přitáhne, jen tak, aby se pochlubil, křišťál o třech stech kilech?!“

 

Barbora zrudla a zmlkla.

 

„Víte co? Já se k němu do domu dostanu potrubím!“ navrhla s nadějí v hlase Lada.

 

„To také nepůjde.“ odvětila Paní. „Křišťál je v trezoru a ten ty bez magie nikdy neotevřeš. Můj havran trochu pátral po okolí a tuhle novinu má potvrzenou od jedné místní mouchy.“

 

„V tom případě tu ochranu musíme nějak šikovně odstranit,“ ozval se Ivan.

 

„Kéž by to bylo tak jednoduché. Místní vědmička schovává „přezakletý“ úlomek křišťálu u sebe v domě, který je kromě toho napojen na „signalizaci.“

 

„Jak to myslíš, že je „přezakletý?“ nechápal hajný.

 

„Ta pitomá selka v něm, sama nic netušíc, prohodila polarity dobra a zla. Neutralizovat kletbu amatérské packalky by nebyl problém, nebýt toho, že se jí podařilo použít svou patlaninu na odlomenou krystalickou šupinu, která už jednou začarována byla a měla v sobě ochranná kouzla té nejvyšší třídy. Vzpomínáte si, jak jsme to všecko měli zařízeno? Odcizení i té nejmenší šupinky automaticky spouští ochranné mechanizmy těch ostatních a ty pak začnou okamžitě zaostřovat na tu utrženou, čímž odrážejí a zesilují její sílu. Takže oba jejich domy teď mají naprosto neproniknutelnou ochranu.“

 

„To znamená, že se náš krystal obrátil proti nám?“ spráskla ruce Rusalka.

 

„Konečně ti to došlo,“ unaveně si povzdechla čarodějka.

          

„Opravdu se s tím nedá nic dělat?“ zeptal se Ivan s nadějí v hlase.

 

„Jak to tak vypadá, vůbec nic…“ odvětila smutně.

 

Hajný se rozkašlal.

 

 „Nějak ses nám celý rozstonal, kamaráde.“ Obrátila se k mladíkovi se soucitem Paní. „Běž raději domů. Tady už nám nejsi nic platný. Možná se přece jen napiješ vody z Pramene přátelství? Ohřeji ti ji. Po ní by se ti mělo ulevit.“

  

„Děkuji za laskavost, ale radši si doma dám malinový čaj. Zdá se mi, že mám horečku,“ řekl a houpavou chůzí zamířil k východu.

 

Poté, co Ivan odešel, se v místnosti rozhostilo rozpačité ticho. Žádný z přítomných neměl ani potuchu, co počít.

 

„Pardon, madam, ale já myslím, že ještě není vše ztraceno!“ ozvalo se zdola. Členové rady dočista zapomněli na přítomnost Nikity a Matěje, ale slabý burdybáčuv hlásek je vyvedl ze zádumčivostí.

 

„Křišťál můžu vrátit já.“    

 

Na okamžik nastalo hrobové ticho, ale vzápětí se všichni dali do hlasitého smíchu.

 

 „Omluv nás odvážný burdybáči“, brečela Paní smíchy a otírala si uslzené oči. „Počkej, až mne to přejde!“ Když se konečně trochu uklidnila, pravila: „Oceňuji vaši odhodlanost, ale už byste měli jít spát.“

 

Zbytek shromáždění se chechtal dál. Reakce kouzelnické špičky absolutně nevyvedla Matěje z míry. Mezitím se neslyšně proměnil v nádherného černého kocoura a naprosto nerušeně si začal olizovat přední tlapu, dávajíc svým chováním jasně najevo, že si klidně počká, až se všichni utiší, třebas až do rána.

 

„No teda… Ty jim dáváš!“ vydechl nadšeně Nikita a zůstal stát s otevřenou pusou.

 

Sál nakonec přece jen utichl, kocour měkce vyskočil na jantarový stůl a pokračoval.

 

 „Omlouvám se, že přerušuji dobrou zábavu, ale jak se mi zdá, dostali jsme se všichni do určitých problémů, které bych JÁ dokázal vyřešit.“ 

 

„A jak asi, drahý?“ zeptal se vodník nevrle. Troufalé chování pidimužíka mu začínalo lézt na nervy.

 

„Podívejte se, řeknu vám to na rovinu. Do důvtipného systému ochrany odcizeného křišťálu se vám vkradla drobná chybička. Takový malilinkatý otvůrek, kterého si NIKDO, opakuji NIKDO nevšimnul. Tak malý, že skrz něj proleze akorát tak burdybáč.“ Mával provokativně ocasem pod nosem vodníkovi kocour-Matěj.

„Posloucháme tě,“ zvážněla Paní.

 

 „Děkuji velmi pěkně,“ zapředl burdybáč s lehounkým náznakem posměchu. „Tak tedy… Jestli jsem to správně pochopil, zakouzlili jste svůj krystal tak, aby působil proti lidem a vražedným silám tmy?“    

 

„Ano, je to tak,“ souhlasně přikývla mavka, ale stále nechápala, co má pidimužík za lubem.

 

„Ovšem, ta negramotná venkovanka ho naladila naopak na ochranu proti lesním duchům a zvířatům?“ upřesnil ušatec.

 

„Ale ano! Kam tím směřuješ?“ Ladin otec rozčileně mávnul křídly.

 

„Jde mi o to, že nejsem ani zvíře, ani lesní duch. Tím pádem si mě váš křišťál ani nevšimne.“

 

Všichni přítomní ztuhli a zůstali tak stát, dokud nestrávili vyřčená slova. No ovšem! Burdybáčové se do lesa přistěhovali neznámo odkud a přitáhli s sebou hromadu lidského haraburdí. Povídalo se o nich kde co, ale ušatci umíněně tvrdili, že jsou „hrdý a svobodný národ“, takže je nakonec nechali na pokoji. Nechcete-li prozradit, co se vám stalo – bůh s vámi. Každému bylo i bez toho jasné, že ten podivný národ přitáhl z vesnic a měst. Vždyť slyšel už někdy někdo, že by lesní duchové cestovali v botách?            

            

„Matěji, ty jsi zlato!“ zavýskla Lada, popadla kocoura do náruče a obdařila ho vroucím polibkem na tlamu.

 

 „Já vím, krásko, já vím. Vy také vypadáte docela obstojně,“ prohodil žertem a sladce zapředl.    

 

„Můžu jít s ním?!“ snažil se Nikita překřičet narůstající hlomoz. „Matěj by mohl potřebovat moji pomoc. Vždyť já také nejsem zvíře ani lesní duch, a dokonce už nejsem ani člověk, když se to tak vezme.“    

 

„V žádném případě!!!“ zařvalo pět hlasu najednou. Chlapec se začervenal a zmlknul.

 

„Na oslavu vítězství je příliš brzy,“ upozornila Paní přísně. „Krystal zatím nemáme, a proto je nejvyšší čas připravit burdybáče na cestu. Předpokládám, že svoji sadu bylinek jsi nechal doma?“ zeptala se. 

 

„Bohužel ano,“ potvrdil kocour.

 

 „Tak do toho!“ řekla rázně čarodějka a bouchla dlaní do stolu. „Omamné trávy, třaskaviny, uspávací a vyvolávací směsi, a také cokoliv jiného, co by se mohlo hodit, ať leží do pěti minut na stole. Základní sadu zajisti Barbora. Žádné magické prostředky, pouze přírodní instrumenty. Podomácku vyrobené lektvary by mohly spustit alarm. A ty, Lado, nezapomeň přinést flakónek stříbrné vody. Teď už by to mohlo být všechno.“    

 

„Mohl bych, prosím, použít váš pramen, abychom to stihli co nejdříve?“ zeptal se vodník ustaraně.  

 

„Ovšem, že ano,“ přikývla čarodějka. „Važme si každé vteřiny.“

 

Vodník popadl Barboru za ruku a oba najednou skočili do prohlubně uprostřed stolu. Lada Nikitovi zamávala na rozloučenou, změnila se v efektní fontánu a zmizela tamtéž.

 

 „Je to zvláštní, že ji ani tak vážná situace nepřinutila k tomu, aby si aspoň na chvíli odpustila to své koketovaní,“ usmála se čarodějka a obrátila se na kloučka. „ No nic. Už je na čase se rozloučit. Matěj má před sebou náročnou cestu a ty musíš jít do postele.“

 

Nik popotáhl nosem a přistoupil k burdybáčovi, který se už mezitím vrátil do své původní podoby.  

 

„To, na co se chystáš, je nebezpečné?“ zeptal se chlapec.

 

„Ale, prosím tě…. Nestojí to za řeč! Jednou tlapou sem, druhou tam,“ ušklíbl se mužiček šelmovitě. „Neboj, neztratíme se! O mne se také nemusíš bát. A víš co?“ Matěj se mu provinile podíval do očí. „Odpusť mi, že jsem tě unesl z domova. A vůbec… Promiň… Za všechno…“

 

Nikita se slzami v očích objal ušatce kolem krku.

 

 „To nic, Matěji! To bych se ti naopak já měl omluvit za to, že jsem byl tak natvrdlej… O podobných dobrodružstvích se mi ani nezdálo…! A musím se ti, Matěji, přiznat, že jsem v životě nepoznal lepšího kamaráda, než jsi ty…“

 

Burdybáčovy oči zprůhledněly světlem z hloubi jeho duše. Paní se zmenšila, objala chlapce kolem ramen a zašeptala: „Je nejvyšší čas!!!“