Kapitola 1: ÚNOS

Každý z nás se alespoň jednou v životě stal obětí burdybáčů. Nebo se vám snad nikdy neztratily boty? Jedna z nich jako by se do země propadla. A oblíbené hračky?! Člověk si nedává pozor, nechá je přes noc pod postelí… a bác ho! Ráno po nich není ani stopa. Tak vidíte, a to všechno kradou oni, burdybáčové. Tihle maličcí lidičkové jsou velmi podobní kocourům: mají huňatý kožíšek, čumáček lehce vystrčený dopředu, ostrá ouška a krátké zakulacené ocásky. Vlasy jim trčí do všech stran, oči mají ty nejrozmanitější barvy a zoubky mají tak ostré, že si jeden rozmyslí hledat pod postelí proklatý pantofel. A k čemu jsou jim naše boty? Burdybáčové v nich bydlí! V botách je přece tak příjemně!

 

Nikita (pro kamarády prostě Nik) byl úplně obyčejný kluk, kterého rodiče poslali na prázdniny k babičce. Bylo mu právě osm let a měl by báječný život, kdyby mu ho maminka soustavně neztrpčovala. Udělej si úkoly, jdi spát, vyčisti si zuby, ukliď si hračky. Bléé... Ale teď se má dobře: je u babičky, nejhodnějšího člověka na světě, a může dělat, co se mu zamane. Nemáš hlad, tak nejez! Nechceš stlát postel, vždyť nemusíš! Rozházel jsi vláčky a pistolky po celém pokoji, to je skvělé! Hlavně, že se „dítě rozvíjí jako svobodná osobnost“. U babičky se dokonce nemuselo ani chodit spát, mohlo se koukat na televizi třeba do rána. A věřte tomu, že Nik by také vůbec nespal, kdyby se mu po několika takových nocích nezačaly oči zrádně zavírat samy od sebe. Byly totiž stejně neposlušné jako on sám…

 

Asi ve tři hodiny ráno Nik ucítil, že se mu chce strašně spát. Celý večer řádil v novém medvědím kostýmu a v pokoji byla jako obvykle puštěná televize. Nik si tak jak byl, zalezl do povlaku na peřinu a skulil se do své oblíbené mezery mezi postelí a stěnou. Když usínal na podlaze, stihl si ještě s blaženým úsměvem pomyslet: „Kdyby to tak viděla maminka…“

 

Zdál se mu krásný sen. Někam ho nesli… Bublal tam potůček… Cvrlikali ptáčci… Najednou ucítil lákavou vůni, takovou skořicovou.“ To už se asi babička probudila“, pomyslel si, a aniž by otevřel oči, zakřičel ze všech sil, aby ho bylo slyšet až do kuchyně: „Baaaabíííčkoooo!“ Něco bouchlo a místo obvyklého: „Už jdu, Nikitko, už jdu, miláčku!“ byly slyšet strašné nadávky a zvuk rozbíjejícího se nádobí. Někdo vyjeknul a začal poskakovat po místnosti směrem k Nikitovi.

 

„K čertu s těmahle novýma hračkama! Měl jsem rovnou vyndat baterky! Řve to jak blázen!“ rozčiloval se někdo přímo nad Nikitovým uchem. Chlapec s údivem otevřel oči a div neomdlel. Do škvírek v jeho medvědí masce nakukoval někdo cizííí!

 

Nik se vymrštil, uskočil ke stěně a rychle si z obličeje strhnul masku. Mužíček naproti němu uskočil taky. Jeho nafialovělé oči, které beztak zabíraly skoro třetinu obličeje, se údivem ještě zvětšily. Prsknul jako malé rozzlobené koťátko a vycenil zuby. Chundelaté uši se mu naježily, ale kdyby se Nik mohl podívat neznámému stvoření za záda, viděl by, že se mu v otvoru širokých modrých kalhot třese ocásek strachy.

„Kkkdo jsi?“ vykoktal Nikita.

 

„Dítě!“ vyjeknul mužíček. „Mám doma opravdové dítě! Roztrhnou mě jako hada! Vyženou mě z lesa! Ježkovy voči, co budu dělat?!!“ zaskučel a začal pobíhat po pokoji, jako by mu přeskočilo.

 

Nik se začal rozhlížet kolem sebe, byli v malé místnosti bez ostrých úhlů, dokonce i strop plynule přecházel do stěn. Podlaha byla vystlaná pleteným kobercem, který byl chlapci povědomý. Vypadal nachlup stejně, jako ta pletená šála od strejčka!

 

U protější stěny stála stejná postel, jakou měla Nikitova kamarádka Oksanka z protějšího domu pro panenky. Jenom přirozeně trochu větší. Vedle ní byla truhlička ze slonoviny, nápadně podobná maminčině ztracené krabičce na prstýnky. Za neznámým stvořením byl vidět kulatý stolek se židlemi různých stylů: jedna byla tvrdá plastová, druhá měkká, s pozlacenými zahnutými nožkami a třetí pletená z proutí. Ještě kousek dál hořelo ohniště. To, co se na ohni vařilo, si najednou usmyslelo utéct a oznámilo to hlasitým syčením. „Ksakru!“ zanadával si znovu mužíček a vrhnul se zachránit obsah kypícího hrnce.

 

Nikita se zaradoval, že se od něj odvrátila pozornost, a začal se pomalu plížit podél stěny. Dveře, které hledal, tam ale bůhvíproč nebyly. Tuhle podivnou místnost osvětlovaly dvě vodorovné řady kulatých, jakoby „lodních“ okének, kterými někdo provlékl tlusté provazy. Jejich konce se táhly od vrchních oken dolů až ke dvěma dřevěným špulkám na podlaze „jídelny“.

 

„Kampak sis to namířil?“ zeptal se nevlídně mužíček, kterému se už povedlo zachránit svoje jídlo, a teď si měřil Nikitu nepřátelským pohledem.

 

„A co má být?“ rozzuřil se pořádně vystrašený Nik, který si náhle vzpomněl, že nejlepší obrana je útok. „Okamžitě mě odsud pusťte! Moje maminka vás rozcupuje na kousky! ¨

 

„Chtěl bys vzít do zaječích…“ odvětil ušatec jízlivě. Na první pohled bylo ale jasné, že se zoufale snaží přijít na to, co má dělat.

 

„Prosím vás, pusťte mě,“ změnil taktiku chlapec a hlas se mu při tom zachvěl pláčem. Dobře věděl, že to na dospělé zaručeně funguje. A kromě toho byl skutečně hodně vyděšený a plakat se mu chtělo doopravdy.

 

„Ne že mi tu budeš brečet!“ vyštěknul mužíček, ale hned dodal mnohem měkčím tónem: „Nemůžu tě pustit, pochop to. Sám domů nedojdeš, a i kdybys došel, tak by sis nepomohl. Zatím si prostě sedni. Na, tady máš bylinkový čaj a já budu zatím přemýšlet. Už by to mohlo stačit, přestaň plakat, i beztak jsme v pěkné rejži…“

 

Nabídka přišla právě včas. Nikita se už strachy skoro neudržel na nohou. Ušatec něco nalil do hrnku a přisunul ho ke svému zajatci. To „něco“ příjemně vonělo bylinkami, dokonce i Nikitovou oblíbenou mátou. Nechutnalo to špatně a chlapec se začal rozhlížet kolem sebe. V domečku bylo čisto a útulně. Nad „jídelnou“ byl strop mnohem výš než nad „ložnicí“. Stěny byly vyzdobeny obrovskými knoflíky rozličných barev a tvarů. Vedle chlapce seděla na židli hadrová panenka s vlasy ze žlutých nitek, velká jako sám podivný pan domácí. U ohniště ležel velký plyšový pes.

 

„Budete za mě chtít výkupné?“ zeptal se nesměle Nik.

 

„Výkupné?“ odfrknul si opovržlivě mužíček. „My, burdybáčové, peníze nepotřebujeme. My si i bez nich bereme všechno, co chceme.“

 

„Takže vy jste… zloději?…“ upřesnil chlapec, ale vzápětí toho litoval.

 

Ušatec rozčilením skoro nadskočil.

 

„Zloději?!! Co si to dovoluješ?!! Bereme jenom to, co někdo pohodil. Co už vy, lidi, zkrátka nepotřebujete. Nějakou hodně potřebnou věc přece nebudeš strkat pod postel, ale uklidíš ji do skříně, nebo ji dáš na stůl, ne? Pod každou lidskou postelí je tolik dobrých věcí! Znám osobně burdybáče, který našel nádhernou sbírku zlatých šperků. Byl moc odvážný, proplížil se až do královské ložnice.“

 

„A kdo jsou to ti burdybáčové?“

 

„Velký svobodný národ“, vypjal hrdě hruď chlupáč. „A každý den je nás víc a víc. Žijeme v lesích, ale skoro každou noc se vydáváme na lov do lidských domů. Víš vůbec, jak je to nebezpečné? Poslední dobou se u vás rozmáhá hrozný zlozvyk chovat doma kočky a psy. Tohle jaktěživ nebývalo, dobytek žil na dvoře nebo ve stodole. A teď jsem narazil dokonce na krajtu! Byl to mazlíček dcerušky pana domácího a na noc ho pouštěli, aby se „proběhnul“.

 

„Ale stejně, krást se nemá. Za to byste mohl jít do vězení. A za únos dítěte taky.“

 

„No to se podívejme!“ nakrčil mužíček pochybovačně čelo. „A vy snad v lese nic nekradete? Všechny ty borůvky a houby jsou vaše? Vy jste je vypěstovali? A ptáte se ježečka nebo veverky, jestli si je můžete vzít domů na hraní? Za to se u vás nechodí do vězení?“

 

„Já za to přece nemůžu!“ rozhořčil se Nik. „Nikdy jsem si z lesa domů žádné zvíře nepřinesl. Stejně by mi to maminka nedovolila. I do ZOO mě vzala, jenom abych viděl, jak by se lidi neměli ke zvířatům chovat.“

 

„No prosím! A proč na tebe nedává pozor, když je tak správná? Spíš v medvědím kostýmu… v povlaku na peřinu… na podlaze… Jakýkoli burdybáč by si tě mohl splést s hračkou.“

 

„Dává na mě pozor!“ urazil se Nikita. Sám často s maminkou nesouhlasil, ale cizím lidem by ji nedovolil kritizovat ani za nic. „Já jsem teď přece u babičky. A vy jste si vážně myslel, že jsem medvídek?“ ta myšlenka ho upřímně rozesmála.

 

„No jistě! Přece bych nebral živé dítě… A tys navíc spal jak zabitý. Kdyby ses aspoň trochu pohnul! Víš, kolik je teď hodin? Pět odpoledne! A tys teprve rozlepil oči.“

 

„Tak mě pusťte a bude to“, zaradoval se chlapec. „Nikomu nic neřeknu. Slibuju!“

 

„Až do úplňku to nepůjde. Jsi zmenšený. Každé dravé zvíře tě teď může sežrat, dokonce i obyčejná kočka.“

 

„Jak to myslíte?“ zeptal se nechápavě chlapec.

 

„Ach bože“, procedil burdybáč, „pojď, uvidíš to sám.“

 

Došel k dřevěným špulkám a odvázal lana. Kousek stěny mezi okny, přesně tam, kde začínala „ložnice“ se začal pomalu vyklápět ven. Když se otvor dostatečně zvětšil, otočil mužíček jedním knoflíkem a se stropu se spustil provazový žebřík s příčkami, které vypadaly jako obrovské sirky.

 

Na zem se únosce i jeho oběť sklouzli po pahorku z vyklopené stěny. Jako všechno v tomto zvláštním obydlí, byla i stěna pokrytá hustými vlákny. Nikita dopadl na nohy, rozhlédnul se a strnul: před ním stála gigantická… bota! Na vysoké pohorce trůnila střecha z větviček pokrytá drny, ale jinak to byla docela obyčejná podzimní kožená bota.

Všechno okolo bylo obrovské. Lopuchy velké jako střecha autobusové zastávky. Květy jako plážové deštníky. A když si na jeden z nich sedlo něco červeného puntíkovaného, velkého jako meloun, trvalo Nikovi pěknou chvíli, než poznal, že je to beruška. Burdybáč vedle chlapce přešlapoval rozpačitě z nohy na nohu.

 

„Co jste to se mnou udělal?“ zašeptal vyděšeně Nik a najednou ucítil, jak se mu země ztrácí pod nohama.